Přeskočit na obsah

Gustav Mahler

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gustav Mahler
Gustav Mahler na fotografii Moritze Nähra z roku 1907, na konci svého působení ve vídeňské Dvorní opeře
Gustav Mahler na fotografii Moritze Nähra z roku 1907, na konci svého působení ve vídeňské Dvorní opeře
Narození7. července 1860
Kaliště, Čechy
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí18. května 1911 (ve věku 50 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíendokarditida a sepse
Místo pohřbeníGrinzinger Friedhof
Alma materVídeňská univerzita
Univerzita hudebních a dramatických umění ve Vídni
Povoláníhudební skladatel, dirigent
RodičeBernhard Mahler a Marie Mahlerová
Manžel(ka)Alma Mahlerová (1902–1911)
DětiAnna Mahler
Maria Anna Mahler
PříbuzníJustine Rosé[1] a Emma Rosé[2] (sourozenci)
Významná dílaSymfonie č. 1 D dur
Symfonie č. 8
Symfonie č. 2
Symphony No. 5
Symphony No. 9
PodpisPodpis
Webová stránkawww.gustav-mahler.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gustav Mahler (7. července 1860 Kaliště – 18. května 1911 Vídeň) byl rakousko-uherský hudební skladatel původem z Čech a jeden z předních dirigentů své generace. Jako skladatel tvoří most mezi romantickou tradicí 19. století a modernismem počátku 20. století. Za svého života byl ceněn jako dirigent, jeho skladby si však širokou oblibu získaly až postupně, dlouho po Mahlerově smrti. Po roce 1945 objevila Mahlerovy skladby nová generace posluchačů, a on se pak stal jedním z nejčastěji hraných a nahrávaných skladatelů vůbec.

Mahler se narodil ve vesnici Kaliště na Pelhřimovsku německy mluvícím rodičům skromného židovského původu. Hudební nadání projevil již v raném věku. Po absolvování vídeňské konzervatoře roku 1878 zastával řadu stále významnějších dirigentských míst v různých městech Rakouska-Uherska a Německa včetně Prahy a Olomouce, až byl roku 1897 jmenován ředitelem vídeňské Dvorní opery. Kvůli získání tohoto místa konvertoval ke katolictví, během deseti let ve Vídni však čelil soustavnému odporu a nepřátelství antisemitského tisku. Jeho novátorské inscenace a důraz na nejvyšší kvalitu provedení mu přesto zajistily pověst jednoho z největších operních dirigentů, zejména jako interpreta jevištních děl Wagnera, Mozarta a Čajkovského. Na sklonku života působil krátce jako dirigent newyorské Metropolitní opery a jako šéfdirigent Newyorské filharmonie.

Mahlerovo dílo není rozsáhlé, protože po většinu života mohl komponovat jen vedle dirigentské práce, kterou se živil. Kromě písní tvořil hlavně skladby pro velké orchestrální obsazení, symfonické sbory a operní sólisty. Při prvním uvedení často vzbuzovaly kontroverze a často jen zvolna získávaly uznání kritiky a publika. Výjimkou byla Druhá symfonie a triumfální premiéra Osmé symfonie roku 1910. K Mahlerovým bezprostředním hudebním následovníkům patřili skladatelé druhé vídeňské školy, zejména Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton Webern, taktéž ovlivnil Dmitrije Šostakoviče a Benjamina Brittena. Roku 1955 byla založena Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, která připomíná skladatelův život a dílo.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]
Rodný dům v Kališti

Rodina Mahlerových pocházela z východních Čech a žila ve skromných poměrech; skladatelova babička byla podomní obchodnicí.[3] Mahlerovi patřili k německy mluvící menšině mezi obyvateli Čech a byli navíc židovského vyznání. Budoucí skladatel si z tohoto prostředí již v mládí odnesl trvalý pocit vyhnanství, byl „vždy vetřelcem, nikdy vítaným“.[4] Syn podomní obchodnice Bernhard Mahler, skladatelův otec, se vypracoval mezi drobné měšťany, když se stal povozníkem a později hostinským.[5] Koupil skromný dům ve vsi Kaliště a roku 1857 se oženil s devatenáctiletou Marií Herrmannovou, dcerou místního výrobce mýdla. Následujícího roku porodila Marie první ze 14 dětí, syna Isidora, který zemřel v kojeneckém věku. O dva roky později, 7. července 1860, se manželům narodil druhý syn Gustav.[6]

V prosinci 1860 se Bernhard Mahler s manželkou a malým synem přestěhoval do Jihlavy,[6] kde vybudoval úspěšnou palírnu a výčep.[7] Rodina se rychle rozrůstala, ale z dvanácti dětí narozených ve městě přežilo jen šest.[6] Jihlava byla tehdy prosperujícím obchodním městem s 20 000 obyvateli. Gustav se zde seznámil s hudbou prostřednictvím tehdejších pouličních písní, tanečních melodií, lidových nápěvů a troubených signálů a pochodů místní vojenské hudby.[8] Všechny tyto prvky později přispěly k jeho zralému hudebnímu slovníku.[5]

Ve čtyřech letech objevil Gustav klavír svých prarodičů a okamžitě mu propadl.[9] Své interpretační dovednosti rozvinul natolik, že byl v místě považován za zázračné dítě a v deseti letech poprvé veřejně vystoupil v městském divadle.[5][7] Přestože rád muzicíroval, vysvědčení z jihlavského gymnázia ho popisovala jako roztržitého a nespolehlivého v akademických předmětech.[9] Roku 1871 ho otec v naději na zlepšení výsledků poslal na Novoměstské gymnázium v Praze, ale Gustav tam byl nešťastný a brzy se do Jihlavy vrátil.[7] Dne 13. dubna 1875 ho postihla bolestná osobní ztráta, když po dlouhé nemoci zemřel jeho mladší bratr Ernst (narozený 18. března 1862). Mahler se snažil vyjádřit své pocity hudbou: s pomocí přítele Josefa Steinera začal na bratrovu památku pracovat na opeře Herzog Ernst von Schwaben (Vévoda Arnošt Švábský). Hudba ani libreto této skladby se nedochovaly.[9]

Studentská léta

[editovat | editovat zdroj]

Bernhard Mahler synovy hudební ambice podporoval a souhlasil, aby se chlapec pokusil o přijetí na vídeňskou konzervatoř.[10] Mladého Mahlera přezkoušel uznávaný klavírista Julius Epstein a přijal ho pro školní rok 1875–1876.[7] Ve studiu klavíru u Epsteina dělal Mahler pokroky a na konci každého z prvních dvou ročníků získal ceny. V posledním ročníku 1877–1878 se soustředil na kompozici a harmonii u Roberta Fuchse a Franze Krenna.[11][12] Z jeho studentských skladeb se dochovalo málo; většinu zahodil, když s nimi přestal být spokojen. Symfonickou větu připravenou pro soutěž na konci semestru zničil poté, co ji autoritářský ředitel Joseph Hellmesberger pohrdavě odmítl kvůli chybám v opisu.[13] První dirigentské zkušenosti snad získal při zkouškách a koncertech se studentským orchestrem konzervatoře, ačkoli se zdá, že v orchestru hlavně hrál na bicí nástroje.[14]

Mahler byl jako student ovlivněn Richardem Wagnerem a později se stal předním interpretem jeho oper.

Mezi Mahlerovými spolužáky na konzervatoři byl budoucí písňový skladatel Hugo Wolf, s nímž se blízce spřátelil. Wolf se nedokázal podřídit přísné kázni konzervatoře a byl vyloučen. Mahler byl občas také vzpurný a stejnému osudu se vyhnul jen díky kajícnému dopisu Hellmesbergerovi.[13] Občas navštěvoval přednášky Antona Brucknera, a přestože nikdy nebyl formálně jeho žákem, byl jím ovlivněn. Dne 16. prosince 1877 byl přítomen katastrofální premiéře Brucknerovy Třetí symfonie, při níž byl skladatel vypískán a většina publika odešla. Mahler a další studenti, kteří s Brucknerem sympatizovali, později připravili klavírní verzi symfonie a předali ji skladateli.[14] Stejně jako mnoho studentů hudby jeho generace propadl Mahler kouzlu Richarda Wagnera, ačkoli ho zajímala hlavně hudba, nikoli inscenace. Není známo, zda během studií viděl některou z Wagnerových oper.[15]

Mahler opustil konzervatoř roku 1878 s diplomem, ale bez vyznamenání.[16] Poté se zapsal na Vídeňskou univerzitu a navštěvoval přednášky odpovídající jeho rostoucímu zájmu o literaturu a filozofii. Na otcovo naléhání předtím s obtížemi složil maturitu, tehdy velmi náročnou závěrečnou zkoušku na gymnáziu, která byla podmínkou univerzitního studia.[7] Po odchodu z univerzity roku 1879 si vydělával jako učitel klavíru, dále komponoval a roku 1880 dokončil dramatickou kantátu Das klagende Lied (Žalobná píseň). Toto jeho první rozsáhlejší dílo vykazuje stopy wagnerovských a brucknerovských vlivů, obsahuje však mnoho hudebních prvků, které muzikolog Deryck Cooke označuje za „čistého Mahlera“.[17] Premiéru měla až roku 1901, kdy zazněla v revidované, zkrácené podobě.[18]

Mahler se začal zajímat o německou filozofii a jeho přítel Siegfried Lipiner ho seznámil s díly Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho, Gustava Fechnera a Hermanna Lotzeho. Tito myslitelé ovlivňovali Mahlera a jeho hudbu ještě dlouho po skončení studií. Mahlerův životopisec Jonathan Carr píše, že skladatelova hlava byla „plná nejen zvuků českých kapel, signálů trubek a pochodů, Brucknerových chorálů a Schubertových sonát. Pulzovala také problémy filozofie a metafyziky, které rozebíral především s Lipinerem“.[19]

Počátky dirigentské dráhy (1880–1888)

[editovat | editovat zdroj]

První angažmá

[editovat | editovat zdroj]

Od června do srpna 1880 zastával Mahler první profesionální dirigentské místo v malém dřevěném divadle v lázeňském městečku Bad Hall jižně od Lince.[16] Repertoár tvořily výhradně operety. Podle Carra šlo o „bídné místečko“, které Mahler přijal až poté, co mu Julius Epstein řekl, že se brzy vypracuje výš.[19] Roku 1881 byl na šest měsíců (od září do dubna) angažován v Zemském divadle v Lublani, kde se malý, ale vynalézavý soubor pouštěl i do náročnějších děl. Zde Mahler dirigoval svou první celovečerní operu, Verdiho Trubadúra, jednu z deseti oper a řady operet, které v Lublani uvedl.[20] Po skončení tohoto angažmá se vrátil do Vídně a na částečný úvazek pracoval jako sbormistr vídeňského Carltheateru.[21]

Od začátku ledna 1883 se Mahler stal dirigentem Královského městského divadla v Olomouci.[20] Později napsal: „Od chvíle, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, jsem si připadal jako člověk očekávající Boží hněv.“[22] Navzdory špatným vztahům s orchestrem uvedl v divadle devět oper, včetně Bizetovy Carmen, a získal si i zpočátku skeptický tisk.[22] Po týdenní zkušební době v Královském divadle v hesenském Kasselu se tam od srpna 1883 stal „hudebním ředitelem a sbormistrem“.[21] Titul zakrýval skutečnost, že byl podřízen divadelnímu kapelníkovi Wilhelmu Treiberovi, který ho neměl rád (a naopak) a snažil se mu znepříjemnit život.[23] Přes nepříjemnou atmosféru zažil Mahler v Kasselu i úspěchy. Dirigoval představení své oblíbené opery, Čarostřelce Carla Marii von Webera,[24] a 25 dalších oper. Dne 23. června 1884 dirigoval svou scénickou hudbu ke hře Josepha Victora von Scheffela Der Trompeter von Säckingen (Trumpetista ze Säckingenu), což bylo první profesionální veřejné provedení Mahlerova díla.[pozn. 1] Vášnivý, ale nakonec nenaplněný milostný vztah se sopranistkou Johannou Richterovou vedl Mahlera k napsání řady milostných básní, které se staly textem jeho písňového cyklu Písně potulného tovaryše (Lieder eines fahrenden Gesellen).[23]

V lednu 1884 přivezl věhlasný dirigent Hans von Bülow do Kasselu dvorní orchestr z Meiningenu a uspořádal dva koncerty. Mahler doufal, že unikne ze svého místa v divadle, a neúspěšně se ucházel o místo Bülowova stálého asistenta. V následujícím roce však jeho snaha najít nové zaměstnání vyústila v šestiletou smlouvu s prestižní Lipskou operou od srpna 1886. Mahler už nechtěl v Kasselu zůstávat, a tak 22. června 1885 podal výpověď. Ucházel se o místo zástupce dirigenta v pražském Královském zemském německém divadle (Stavovské divadlo) a šťastnou náhodou mu je nově jmenovaný ředitel divadla, proslulý Angelo Neumann, nabídl.[25]

Praha a Lipsko

[editovat | editovat zdroj]
Mahlerův dům v Lipsku, kde složil svou První symfonii

V Praze české národní obrození zvýšilo oblibu a význam nového Národního divadla a vedlo k úpadku pražského německého divadla. Mahlerovým úkolem bylo pomoci tento pokles zastavit kvalitními inscenacemi německé opery.[26] Brzy slavil úspěchy s díly Mozarta a Wagnera, skladatelů, s nimiž byl po zbytek kariéry zejména spojován.[24] Jeho individualistický a stále autoritářštější dirigentský styl však vedl k třenicím a k rozkolu se zkušenějším kolegou Ludwigem Slanskym.[26] Během dvanácti měsíců v Praze Mahler řídil 68 představení 14 oper (12 titulů bylo v jeho repertoáru nových) a poprvé v životě provedl Beethovenovu Devátou symfonii. Na konci sezóny, v červenci 1886, opustil Prahu a nastoupil na místo v lipském divadle Neues Stadttheater, kde téměř okamžitě začala rivalita se starším kolegou Arthurem Nikischem. Spor se týkal hlavně rozdělení dirigentských povinností při nové inscenaci Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův. Nikischova nemoc od února do dubna 1887 znamenala, že Mahler převzal celý cyklus (kromě Soumraku bohů) a dosáhl velkého úspěchu u publika. Popularitu u orchestru, který nesnášel jeho diktátorské způsoby a náročný rozvrh zkoušek, mu to však nezískalo.[26][27]

V Lipsku se Mahler spřátelil s kapitánem Carlem von Weberem (1849–1897), skladatelovým vnukem, a souhlasil, že připraví k uvedení Weberovu nedokončenou operu Die drei Pintos (Tři Pintové). Přepsal a zinstrumentoval dochované hudební náčrty, použil části jiných Weberových děl a přidal i vlastní hudbu.[28] Premiéra v lipském Stadttheateru 20. ledna 1888 byla významnou událostí, které se zúčastnilo i několik ředitelů německých operních domů. (Ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij navštívil třetí představení 29. ledna.)[26] Dílo bylo dobře přijato. Jeho úspěch výrazně zvýšil Mahlerovu veřejnou prestiž a přinesl mu i finanční odměnu.[28] Mahlerův vztah s rodinou Weberových zkomplikoval jeho údajný milostný poměr s manželkou Carla von Webera, Marion Mathilde von Weberovou (1857–1931). Poměr byl podle tehdejších klepů, jež šířila například anglická skladatelka Ethel Smythová, intenzivní z obou stran, nakonec z něj však nic nebylo. V únoru a březnu 1888 Mahler načrtl a dokončil svou První symfonii, tehdy pětivětou. Přibližně ve stejné době objevil sbírku německé lidové poezie Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn), která měla v následujících dvanácti letech inspirovat velkou část jeho tvorby.[26][pozn. 2]

Dne 17. května 1888 Mahler po sporu s hlavním režisérem Stadttheatru Albertem Goldbergem náhle rezignoval na lipské místo.[30] Angelo Neumann ho však tajně pozval do Prahy, aby tam dirigoval premiéru „svých“ Tří Pintů a později i inscenaci Bagdádského holiče Petera Cornelia, a Mahler nabídku přijal. Tento krátký pobyt (od července do září) skončil nešťastně Mahlerovým propuštěním po výbuchu hněvu na zkoušce. Díky úsilí starého vídeňského přítele Guida Adlera a violoncellisty Davida Poppera se však Mahlerovo jméno dostalo mezi kandidáty na ředitele Královské uherské opery v Budapešti. Na pohovoru udělal dobrý dojem a místo mu bylo nabídnuto od 1. října 1888; přijal je, byť s jistým zdráháním.[31]

Začínající skladatel

[editovat | editovat zdroj]
Mahler roku 1892
Symfonie č. 1, druhá věta (ukázka)

V prvních letech dirigentské kariéry Mahler komponoval jen činností ve volném čase. Mezi angažmá v Lublani a v Olomouci pracoval na zhudebnění veršů Richarda Leandera a Tirsa de Moliny, později sebraných jako první svazek sbírky Lieder und Gesänge (Písně a zpěvy).[32] Mahlerův první orchestrální písňový cyklus, Písně potulného tovaryše, složený v Kasselu, vycházel z jeho vlastních veršů, ačkoli první báseň, „Wenn mein Schatz Hochzeit macht“ (Když má milá svatbu má), se těsně drží textu jedné básně z Kouzelného rohu.[29] Melodie druhé a čtvrté písně cyklu byly začleněny do První symfonie, kterou Mahler dokončil roku 1888, na vrcholu svého vztahu s Marion von Weberovou. Intenzita Mahlerových citů se odráží v hudbě, která byla původně napsána jako pětivětá symfonická báseň s popisným programem. Jedna z vět, později vypuštěná „Blumine“, vycházela z pasáže dřívějšího díla Der Trompeter von Säckingen.[26][28] Po dokončení symfonie složil Mahler dvacetiminutovou symfonickou báseň Totenfeier (Pohřební obřad), z níž se později stala první věta Druhé symfonie.[33]

O ztracených nebo zničených dílech z Mahlerových raných let se objevovaly četné spekulace.[34] Nizozemský dirigent Willem Mengelberg se domníval, že První symfonie je příliš zralá na to, aby byla prvním symfonickým dílem, a musela mít předchůdce. Roku 1938 Mengelberg odhalil existenci takzvaného „drážďanského archivu“, souboru rukopisů v držení ovdovělé Marion von Weberové.[35] Podle mahlerovského historika Donalda Mitchella je vysoce pravděpodobné, že v Drážďanech byly uloženy důležité Mahlerovy rukopisy raných symfonických děl.[35] Tento archiv, pokud existoval, byl téměř jistě zničen při bombardování Drážďan roku 1945.[28]

Budapešť a Hamburk (1888–1897)

[editovat | editovat zdroj]

Královská opera v Budapešti

[editovat | editovat zdroj]
Mahler roku 1896

Po příjezdu do Budapešti v říjnu 1888 se Mahler ocitl uprostřed kulturního konfliktu mezi konzervativními maďarskými nacionalisty, kteří prosazovali politiku maďarizace, a pokrokáři, kteří chtěli zachovat a rozvíjet rakousko-německé kulturní tradice země. V opeře si dominantní konzervativní skupina vedená hudebním ředitelem Sándorem Erkelem udržovala omezený repertoár historických a folklorních oper. V době Mahlerova nástupu však díky jmenování liberálně smýšlejícího Ference von Beniczkyho intendantem získal převahu pokrokový tábor.[36] Mahler si byl vědom choulostivé situace a postupoval opatrně. Poprvé se za dirigentský pult postavil až v lednu 1889, kdy řídil maďarsky zpívaná představení Wagnerova Zlata Rýna a Valkýry, zpočátku s velkým ohlasem.[37] Jeho první úspěchy však pohasly, když posílila konzervativní frakce, která dávala přednost tradičnějšímu „maďarskému“ programu, a zmařila plány na uvedení zbytku Prstenu a dalších německých oper.[37] Při hledání neněmeckých oper, jimiž by rozšířil repertoár, navštívil Mahler na jaře 1890 Itálii. Mimo jiné tam objevil tehdejší senzaci, Mascagniho Sedláka kavalíra (budapešťská premiéra 26. prosince 1890).[36]

Dne 18. února 1889 zemřel skladatelův otec Bernhard Mahler. Později v tomto roce zemřely i Mahlerova sestra Leopoldine (27. září) a matka (11. října).[36] Od října 1889 se Mahler staral o čtyři mladší sourozence (Aloise, Otu, Justinu a Emmu), které ubytoval v pronajatém bytě ve Vídni. Sám trpěl špatným zdravím, hemoroidy, záchvaty migrény a opakovaným hnisavým zánětem krku.[38] Krátce po těchto rodinných a zdravotních ranách přišlo zklamání v podobě premiéry První symfonie v Budapešti 20. listopadu 1889. Obsáhlá novinová recenze kritika Augusta Beera uvádí, že nadšení po prvních větách se po finále zvrhlo ve „slyšitelný odpor“.[39] Mahlera zvlášť zranily negativní komentáře jeho spolužáka z vídeňské konzervatoře Viktora von Herzfelda, který poznamenal, že Mahler jako mnoho dirigentů před ním ukázal, že neumí komponovat.[36][40]

Roku 1891 se posun Uherska doprava projevil i v opeře, když Beniczkyho 1. února nahradil ve funkci intendanta hrabě Géza Zichy, konzervativní aristokrat odhodlaný převzít umělecké řízení přes Mahlerovu hlavu.[36] Mahler to však předvídal a již od léta a podzimu 1890 tajně jednal s Bernhardem Pollinim, ředitelem hamburského divadla Stadttheater; smlouva byla nakonec tajně podepsána 15. ledna 1891. Své propuštění z budapešťského místa si Mahler víceméně „vynutil“, což se mu 14. března 1891 podařilo, a při odchodu obdržel vysoké odstupné.[41] Jedním z jeho posledních budapešťských triumfů bylo nastudování Mozartova Dona Giovanniho (16. září 1890), které mu vyneslo chválu Johannese Brahmse, přítomného na představení 16. prosince 1890.[42] Mahlerova skladatelská činnost se během budapešťských let omezila na několik písní na texty z Kouzelného rohu, které se staly druhým a třetím svazkem Lieder und Gesänge, a na úpravy První symfonie.[37]

Městské divadlo v Hamburku

[editovat | editovat zdroj]
Skladatelský domeček (Komponierhäuschen) ve Steinbachu am Attersee, kde Mahler od roku 1893 v létě komponoval

Mahler zastával v Hamburku místo šéfdirigenta, podřízeného řediteli Bernhardu Pohlovi (známému jako Pollini), který si ponechal celkovou uměleckou kontrolu. Pollini byl ochoten poskytnout Mahlerovi značnou volnost, pokud dirigent zajistí obchodní i umělecký úspěch. To se Mahlerovi podařilo hned v první sezóně, kdy poprvé dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu a uvedl oceňovaná představení Tannhäusera a Siegfrieda téhož skladatele.[43] Dalším triumfem byla německá premiéra Čajkovského Evžena Oněgina za přítomnosti skladatele, který Mahlerovo dirigování označil za „ohromující“ a v jednom dopise později uvedl, že Mahlera „rozhodně považuje za génia“.[44] Mahlerovy náročné rozvrhy zkoušek vyvolaly předvídatelnou nevoli zpěváků a orchestru, v nichž podle hudebního publicisty Petera Franklina dirigent „vzbuzoval téměř stejnou měrou nenávist i respekt“.[43] Podporu však našel u Hanse von Bülowa, který byl v Hamburku ředitelem městských abonentních koncertů. Bülow, který ještě v Kasselu Mahlera odmítl jako asistenta, si mezitím mladšího muže a jeho dirigentský styl oblíbil. Po Bülowově smrti roku 1894 převzal řízení koncertů Mahler.[37]

Hans von Bülow, obdivovatel Mahlerova dirigování

V létě 1892 vzal Mahler hamburské pěvce do Londýna na osmitýdenní sezónu německé opery; šlo o jeho jedinou návštěvu Británie. Jeho provedení Tristana uchvátilo mladého skladatele Ralpha Vaughana Williamse, který se „jako ve snu dopotácel domů a dvě noci nemohl spát“.[45] Mahler však další podobná pozvání odmítal, neboť si chtěl léta vyhradit pro komponování.[37] Roku 1893 získal útulek v podobě chatky ve Steinbachu na břehu jezera Attersee v Horních Rakousích a zavedl řád, který zachoval po zbytek života: léta od té doby věnoval komponování, ve Steinbachu nebo v pozdějších útočištích. Stále pod vlivem sbírky Kouzelný roh vytvořil ve Steinbachu řadu písní a složil zde svou Druhou a Třetí symfonii.[43]

Provedení Mahlerových děl byla stále poměrně vzácná, ostatně jich ještě příliš mnoho nesložil. Dne 27. října 1893 dirigoval Mahler v hamburském Konzerthaus Ludwig revidovanou verzi své První symfonie; ještě v původní pětivěté podobě byla uvedena jako Tondichtung (tónová báseň) s popisným názvem Titan.[43][46] Na tomto koncertě zaznělo také šest nových písní na texty z Kouzelného rohu. Prvního relativního úspěchu jako skladatel dosáhl Mahler, když jeho Druhá symfonie byla příznivě přijata při premiéře v Berlíně pod jeho taktovkou 13. prosince 1895. Mahlerův dirigentský asistent Bruno Walter, který byl přítomen, řekl, že „Mahlerův vzestup ke slávě skladatele lze datovat od toho dne“.[47] Téhož roku, 6. února, Mahlerův soukromý život narušila sebevražda jeho mladšího bratra Oty.[48]

Mahlerův repertoár ve Stadttheateru čítal 66 oper, z nichž 36 titulů pro něj bylo nových. Během šesti let v Hamburku odřídil 744 představení, včetně prvních uvedení Verdiho Falstaffa, Humperdinckovy Perníkové chaloupky a děl Bedřicha Smetany.[37] Spřátelil se zde s J. B. Foersterem a na jeho podnět prosadil uvedení Smetanovy Prodané nevěsty (zpívané německy), které bylo velmi úspěšné.[49] Po špatných finančních výsledcích a nepříznivě přijatém provedení Beethovenovy Deváté symfonie ve vlastní reinstrumentaci však musel rezignovat na řízení abonentních koncertů.[43] Již v mladém věku dal Mahler najevo, že jeho konečným cílem je místo ve Vídni, a od roku 1895 s pomocí vlivných přátel usiloval o místo ředitele vídeňské Dvorní opery.[50] Překážku, která bránila jmenování žida do této funkce, překonal pravděpodobně pragmatickou konverzí ke katolictví v únoru 1897.[51] Navzdory tomu bývá Mahler označován za celoživotního agnostika.[52]

Vídeň (1897–1907)

[editovat | editovat zdroj]

Ředitel Dvorní opery

[editovat | editovat zdroj]
Vídeňská Dvorní opera (dnes Státní opera) roku 1898, v době Mahlerova působení

Zatímco Mahler čekal na císařovo potvrzení ve funkci ředitele, dělil se o povinnosti stálého dirigenta s Josephem Hellmesbergerem mladším (synem bývalého ředitele konzervatoře) a Hansem Richterem. Richter byl mezinárodně uznávaným interpretem Wagnera a roku 1876 dirigoval první uvedení cyklu Prsten Nibelungův v Bayreuthu.[53] Ředitel Wilhelm Jahn se s Richterem o Mahlerově jmenování neporadil. Mahler situaci citlivě vnímal a napsal Richterovi lichotivý dopis, v němž vyjádřil neochvějný obdiv ke staršímu dirigentovi. Později se oba jen zřídka shodli, své spory si však nechávali pro sebe.[54]

Ve Vídni, hlavním městě habsburské monarchie, byl nedávno zvolen starostou antisemitský konzervativec Karl Lueger, který kdysi prohlásil: „O tom, kdo je žid a kdo ne, rozhoduji já.“[55] V tak napjaté politické atmosféře potřeboval Mahler rychle prokázat své německé kulturní kvality. Výrazně se uvedl v květnu 1897 velmi chválenými představeními Wagnerova Lohengrina a Mozartovy Kouzelné flétny.[56] Krátce po triumfu Kouzelné flétny musel na několik týdnů na nemocenskou, během níž o něj pečovaly sestra Justina a jeho dlouholetá společnice, violistka Natalie Bauer-Lechnerová.[57] Koncem července se vrátil do Vídně, aby připravil první vídeňské nezkrácené uvedení Prstenu. Představení se konala 24.–27. srpna a sklidila chválu kritiky i nadšení publika. Mahlerův přítel Hugo Wolf řekl Bauer-Lechnerové, že „poprvé slyšel Prsten tak, jak o tom vždy snil při čtení partitury“.[58]

Mahlerův dirigentský styl v karikatuře humoristického časopisu Fliegende Blätter, 1901

Dne 8. října byl Mahler formálně jmenován Jahnovým nástupcem ve funkci ředitele Dvorní opery.[59][pozn. 3] Jeho první inscenací v novém úřadu byla Smetanova česká národní opera Dalibor s upraveným závěrem, v němž hrdina Dalibor zůstal naživu. Tato inscenace vyvolala hněv extrémnějších vídeňských německých nacionalistů, kteří Mahlera obvinili z „bratříčkování s protidynastickým, méněcenným českým národem“.[60] Ve Vídni uváděl i další díla českých skladatelů, například Smetanovu Prodanou nevěstu a Nedbalův balet Pohádka o Honzovi.[49] Rakouský spisovatel Stefan Zweig ve svých pamětech Včerejší svět (1942) popsal Mahlerovo jmenování jako příklad všeobecné nedůvěry vídeňské veřejnosti k mladým umělcům: „Když jednou došlo k úžasné výjimce a Gustav Mahler byl v osmatřiceti letech jmenován ředitelem Dvorní opery, proběhl Vídní vyděšený šepot a úžas, že nejvyšší umělecký ústav byl svěřen ‚tak mladému člověku‘… Toto podezření – že všichni mladí lidé jsou ‚nepříliš spolehliví‘ – tehdy prostupovalo všechny kruhy.“[61] Zweig také napsal, že „vidět Gustava Mahlera na ulici [ve Vídni] byla událost, o níž člověk příštího rána hrdě vyprávěl kamarádům jako o osobním triumfu“.[62] Během Mahlerova působení bylo v Dvorní opeře uvedeno celkem 33 nových oper a dalších 55 oper dostalo novou nebo zcela přepracovanou inscenaci.[63] Návrh uvést roku 1905 kontroverzní operu Richarda Strausse Salome však vídeňská cenzura zamítla.[64]

Začátkem roku 1902 se Mahler seznámil s Alfredem Rollerem, umělcem a návrhářem spojeným s hnutím vídeňské secese. O rok později ho jmenoval hlavním scénografem Dvorní opery, kde Roller debutoval novou inscenací Tristana a Isoldy.[65][pozn. 4] Spolupráce Mahlera a Rollera přinesla více než 20 proslulých inscenací, mimo jiné Beethovenova Fidelia, Gluckovy Ifigenie v Aulidě a Mozartovy Figarovy svatby.[63][67] V inscenaci Figara urazil Mahler některé puristy tím, že do třetího jednání doplnil krátkou scénu s recitativem vlastní kompozice.[68]

Pamětní deska na Mahlerově vídeňském bytě v ulici Auenbruggergasse 2: „Gustav Mahler v tomto domě žil a tvořil v letech 1898 až 1909“

Navzdory četným divadelním triumfům neprobíhala Mahlerova vídeňská léta hladce; spory se zpěváky a správou divadla pokračovaly s přestávkami po celou dobu jeho působení. Mahlerovy metody sice zvýšily úroveň, jeho teatrální a diktátorský dirigentský styl však nesnášeli členové orchestru i zpěváci.[69] V prosinci 1903 čelil Mahler vzpouře jevištních techniků, jejichž požadavky na lepší podmínky odmítl v přesvědčení, že jeho zaměstnance manipulují extremisté.[70] Antisemitské živly ve vídeňské společnosti, které se Mahlerovu jmenování dlouho bránily, na něj neúnavně útočily a roku 1907 rozpoutaly tiskovou kampaň s cílem ho vypudit.[71] Tou dobou byl Mahler ve sporu se správou opery kvůli času, který věnoval vlastní hudbě, a připravoval se k odchodu.[67] V květnu 1907 zahájil jednání s Heinrichem Conriedem, ředitelem newyorské Metropolitní opery, a 21. června podepsal za velmi výhodných podmínek smlouvu na čtyři dirigentské sezóny v New Yorku.[71] Na konci léta podal Dvorní opeře rezignaci a 15. října 1907 dirigoval Fidelia, své 645. a poslední představení v tomto divadle. Během deseti let ve Vídni vdechl opeře nový život a vyrovnal její dluhy,[72] získal si však málo přátel; říkalo se, že se svými hudebníky zachází jako krotitel lvů se zvířaty.[73] Jeho rozlučkový vzkaz souboru, připíchnutý na nástěnku, byl později strhnut a hozen na podlahu.[74] Po rozlučkovém koncertním provedení své Druhé symfonie s orchestrem Dvorní opery 24. listopadu odjel Mahler začátkem prosince z Vídně do New Yorku.[75][76]

Filharmonické koncerty

[editovat | editovat zdroj]
Silueta od Otty Böhlera

Když Richter v září 1898 odstoupil z čela abonentních koncertů Vídeňské filharmonie,[pozn. 5] koncertní výbor jednomyslně zvolil Mahlera jeho nástupcem.[78] Jmenování nebylo všeobecně vítáno; antisemitský tisk se ptal, zda Mahler jako Neněmec dokáže hájit německou hudbu.[79] V Mahlerově první sezóně návštěvnost prudce vzrostla, ale členové orchestru nesnášeli jeho zvyk přeinstrumentovávat uznávaná mistrovská díla a vypisovat další zkoušky skladeb, které důkladně znali.[56] Pokus orchestru dosáhnout pro sezónu 1899 Richterova návratu selhal, protože Richter neměl zájem. Mahlerova pozice oslabila, když roku 1900 vzal orchestr do Paříže hrát na světové výstavě. Pařížské koncerty byly slabě navštívené a prodělečné; Mahler si musel na cestu orchestru domů vypůjčit od Rothschildů.[80][81] V dubnu 1901 se Mahler, sužovaný návratem nemoci a unavený dalšími stížnostmi orchestru, funkce dirigenta filharmonických koncertů vzdal.[67] Během tří sezón provedl kolem 80 různých děl, včetně skladeb poměrně neznámých autorů, jako byli Hermann Goetz, Wilhelm Kienzl a Ital Lorenzo Perosi.[80]

Zralý skladatel

[editovat | editovat zdroj]
Mahlerův druhý skladatelský domek v Maierniggu u Klagenfurtu na břehu jezera Wörthersee v Korutanech

Nároky obou vídeňských funkcí zpočátku pohlcovaly všechen Mahlerův čas a energii, ale roku 1899 se ke komponování vrátil. Zbývající vídeňská léta se ukázala jako mimořádně plodná. Při práci na posledních písních na texty z Kouzelného rohu začal psát svou Čtvrtou symfonii, kterou dokončil roku 1900.[82] Tou dobou již opustil skladatelský domek ve Steinbachu a pořídil si jiný, v Maierniggu na břehu jezera Wörthersee v Korutanech, kde si později postavil vilu.[83] Na tomto novém místě vstoupil do tvůrčího období, které se obecně považuje za jeho „střední“ období, následující po období Kouzelného rohu.[84] V letech 1901–1904 zhudebnil deset básní Friedricha Rückerta, z nichž pět bylo sebráno jako Rückertovy písně.[pozn. 6] Dalších pět vytvořilo písňový cyklus Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder). Trilogie orchestrálních symfonií, Pátá, Šestá a Sedmá, vznikla v Maierniggu v letech 1901–1905. Osmou symfonii zde napsal roku 1906 během osmi týdnů horečné činnosti.[67][86]

V tomto období se Mahlerova díla začala hrát stále častěji. V dubnu 1899 dirigoval vídeňskou premiéru své Druhé symfonie a 17. února 1901 zaznělo poprvé veřejně jeho rané dílo Das klagende Lied v revidované dvoudílné podobě. Později téhož roku, v listopadu, dirigoval v Mnichově premiéru své Čtvrté symfonie a 9. června 1902 stál za pultem při prvním úplném provedení Třetí symfonie na festivalu spolku Allgemeiner Deutscher Musikverein v Krefeldu. Premiéry Mahlerových děl se nyní stávaly stále častějšími hudebními událostmi. V letech 1904 a 1906 dirigoval první provedení Páté a Šesté symfonie v Kolíně nad Rýnem a v Essenu. Čtyři z Rückertových písní a Písně o mrtvých dětech byly poprvé uvedeny ve Vídni 29. ledna 1905.[56][67]

Manželství, rodina, tragédie

[editovat | editovat zdroj]
Alma Schindlerová, která se za Mahlera provdala roku 1902

Během druhé vídeňské sezóny si Mahler pořídil prostorný moderní byt v ulici Auenbruggergasse a na pozemku, který získal vedle svého nového skladatelského domku v Maierniggu, si postavil letní vilu.[56] V listopadu 1901 se na společenském setkání, jehož se zúčastnil i divadelní ředitel Max Burckhard, seznámil s Almou Schindlerovou, nevlastní dcerou malíře Carla Molla.[87] Alma se zpočátku s Mahlerem setkat nechtěla kvůli „skandálům, které se o něm a každé mladé ženě toužící zpívat v opeře vyprávěly“.[88] Oba se živě přeli o balet Alexandra Zemlinského (Alma byla Zemlinského žačkou), ale dohodli se, že se následující den setkají v Dvorní opeře.[87] Toto setkání vedlo k rychlým námluvám. Mahler a Alma se vzali v soukromém obřadu 9. března 1902. Alma byla tehdy již těhotná s prvním dítětem,[89] dcerou Marií Annou, která se narodila 3. listopadu 1902. Druhá dcera, Anna, se narodila roku 1904.[67]

Portrét od Emila Orlika, 1902

Přátelé manželů byli sňatkem překvapeni a pochybovali o jeho moudrosti. Burckhard nazval Mahlera „rachitickým degenerovaným židem“, nehodným tak hezké dívky z dobré rodiny.[90] Mahlerova rodina naopak považovala Almu za koketní, nespolehlivou a až příliš potěšenou tím, když jí mladí muži podléhali.[91] Mahler byl od přírody náladový a autoritářský. Natalie Bauer-Lechnerová, jeho dřívější partnerka, řekla, že život s ním je „jako být na lodi, kterou vlny neustále houpají sem a tam“.[92] Alma brzy začala nést s nelibostí Mahlerovo trvání na tom, že v rodině může být jen jeden skladatel, takže kvůli němu musela zanechat studia hudby. Mahler jí napsal: „Role skladatele, role pracujícího, připadá mně, tvá je role milující družky a chápající partnerky… Žádám velmi mnoho – a mohu a smím, protože vím, co mám dát a co dám na oplátku.“[93] Alma si do deníku zapsala: „Jak těžké je být tak nemilosrdně připravena o… věci, které jsou člověku nejdražší.“[94] Mahlerův požadavek, aby se manželský život podřizoval jeho tvůrčí činnosti, vyvolával napětí a vedl k Alminu vzdoru. Manželství se přesto občas vyznačovalo projevy značné vášně, zejména z Mahlerovy strany.[pozn. 7]

V létě 1907 odvezl Mahler, vyčerpaný účinky kampaně proti sobě ve Vídni, rodinu do Maierniggu. Brzy po příjezdu onemocněly obě dcery spálou a záškrtem. Anna se uzdravila, ale Maria po dvoutýdenním boji 12. července zemřela.[97] Bezprostředně po této zdrcující ztrátě se Mahler dozvěděl, že má nemocné srdce. Diagnózu pak potvrdil vídeňský specialista, který mu nařídil omezit veškerou namáhavou tělesnou činnost. Do jaké míry ho jeho stav omezoval, není jasné. Alma o něm psala jako o faktickém rozsudku smrti, Mahler však v dopise jí z 30. srpna 1907 uvedl, že bude moci žít normálním životem, pokud se bude vyhýbat přepínání.[98] Nemoc byla přesto dalším deprimujícím faktorem.[99] Mahler s rodinou opustil Maiernigg a zbytek léta strávil ve Schluderbachu.[100] Na konci léta vilu v Maierniggu zavřeli a už ji nikdy nenavštívili.[99]

Poslední léta (1908–1911)

[editovat | editovat zdroj]

New York

[editovat | editovat zdroj]
Budova Metropolitní opery na 39. ulici v New Yorku přibližně v době Mahlerova působení (1908–1909)

Mahler debutoval v newyorské Metropolitní opeře 1. ledna 1908 Wagnerovým Tristanem a Isoldou.[97] V rušné první sezóně byla jeho představení široce chválena, zvláště Fidelio 20. března 1908, pro nějž si prosadil použití replik vídeňských dekorací Alfreda Rollera.[101] Po návratu do Rakouska na léto 1908 se usadil ve třetím a posledním ze svých skladatelských domků, v borových lesích nedaleko Toblachu v Tyrolsku. Zde na texty Hanse Bethgeho podle starých čínských básní složil Píseň o zemi (Das Lied von der Erde).[97] Dokončil ji v Hodoníně ve vile svého obdivovatele Fritze Redlicha.[49][102][103] Přestože jde o dílo symfonické povahy, Mahler je odmítl očíslovat, aby unikl „kletbě deváté symfonie“, která podle něj postihla Beethovena, Schuberta a Brucknera.[75] Premiéra Sedmé symfonie v Praze 19. září 1908 byla podle Almy Mahlerové spíše úspěchem u kritiky než u publika.[104] Mahler ji v Praze uvedl na jubilejní výstavě k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I.[49][102]

Bronzová busta Mahlera od Augusta Rodina, 1909

Pro sezónu 1908–1909 angažovalo vedení Metropolitní opery italského dirigenta Artura Toscaniniho, aby se dělil o povinnosti s Mahlerem, který během celé sezóny dirigoval jen devatenáctkrát. Jedním z jeho vystoupení bylo kritiky chválené představení Smetanovy Prodané nevěsty 19. února 1909.[105] Roli Mařenky zpívala Ema Destinnová, která se rovněž zasloužila o uvedení tohoto díla v Metropolitní opeře.[106] Na začátku sezóny dirigoval Mahler tři koncerty Newyorského symfonického orchestru.[107] Obnovená zkušenost s orchestrálním dirigováním ho přiměla vzdát se místa v opeře a přijmout funkci šéfdirigenta reorganizované Newyorské filharmonie. V Metropolitní opeře nadále příležitostně hostoval; naposledy zde 5. března 1910 dirigoval Čajkovského Pikovou dámu.[108]

Na léto 1909 se Mahler vrátil do Evropy, pracoval na své Deváté symfonii a podnikl dirigentské turné po Nizozemsku.[97] Sezóna 1909–1910 Newyorské filharmonie byla dlouhá a vyčerpávající. Mahler nastudoval a dirigoval 46 koncertů, jeho programy však byly pro běžný vkus často příliš náročné. Jeho vlastní První symfonie, poprvé uvedená v Americe 16. prosince 1909, u kritiky i publika propadla a sezóna skončila velkými finančními ztrátami.[109] Vrcholem Mahlerova léta 1910 bylo první provedení Osmé symfonie v Mnichově 12. září, posledního z jeho děl, které mělo premiéru za jeho života. Událost byla triumfem, podle Carra „snadno Mahlerovým největším úspěchem za jeho života“.[110] Zastínilo ji však skladatelovo zjištění, které koncertu předcházelo, že Alma navázala poměr s mladým architektem Walterem Gropiusem. Hluboce otřesený Mahler vyhledal radu Sigmunda Freuda a zdálo se, že mu setkání s psychoanalytikem přineslo jistou útěchu. Jedním z Freudových postřehů bylo, že velkou škodu napáchalo Mahlerovo trvání na tom, aby se Alma vzdala komponování. Mahler to přijal a začal ji aktivně povzbuzovat k psaní hudby; některé její skladby dokonce redigoval, instrumentoval a propagoval. Alma souhlasila, že s Mahlerem zůstane, ačkoli vztah s Gropiusem tajně pokračoval. Na znamení lásky jí Mahler věnoval svou Osmou symfonii.[67][97]

Nemoc a smrt

[editovat | editovat zdroj]
Mahlerův hrob na hřbitově v Grinzingu ve Vídni

Navzdory citovým otřesům pracoval Mahler v létě 1910 na své Desáté symfonii; dokončil Adagio a načrtl další čtyři věty.[111][112] Koncem října 1910 se s Almou vrátil do New Yorku,[113] kde se vrhl do rušné filharmonické sezóny koncertů a turné. Kolem Vánoc 1910 začal trpět bolestmi v krku, které nepřestávaly. Dne 21. února 1911 trval s horečkou 40 °C na tom, že splní závazek v Carnegie Hall. Na programu byla hlavně nová italská hudba včetně světové premiéry Busoniho skladby Berceuse élégiaque. Byl to Mahlerův poslední koncert.[114][115][116] Po týdnech upoutání na lůžko mu byla diagnostikována bakteriální endokarditida, nemoc, k níž byli zvlášť náchylní lidé s vadnými srdečními chlopněmi a která mohla být smrtelná. Mahler se nevzdával naděje. Mluvil o pokračování koncertní sezóny a s velkým zájmem sledoval, když 3. března sopranistka Frances Aldová zazpívala na veřejném recitálu jednu z Alminých skladeb.[117] Dne 8. dubna opustili Mahlerovi se stálou ošetřovatelkou New York na palubě parníku Amerika směřujícího do Evropy. Do Paříže dorazili o deset dní později a Mahler byl hospitalizován na klinice v Neuilly, jeho stav se však nezlepšil. Dne 11. května byl převezen vlakem do Löwova sanatoria ve Vídni, kde dostal zápal plic a upadl do kómatu.[118] Během tohoto krátkého období přicházely do sanatoria stovky lidí, aby velkému skladateli projevily obdiv. Po léčbě radiem ke zmírnění otoků nohou a morfiem proti celkovým potížím zemřel 18. května ve věku 50 let.[119]

Dne 22. května 1911 byl Mahler podle svého přání pohřben na hřbitově v Grinzingu vedle své dcery Marie. Na náhrobku je vytesáno jen jeho jméno, protože „kdo mě přijde hledat, ví, kdo jsem byl, a ostatní to vědět nemusí“.[120] Alma se na lékařský příkaz pohřbu nezúčastnila, ale mezi smutečními hosty na poměrně skromném pohřbu byli Arnold Schönberg (jehož věnec označoval Mahlera za „svatého Gustava Mahlera“), Bruno Walter, Alfred Roller, secesní malíř Gustav Klimt a zástupci mnoha velkých evropských operních domů.[121] Deník The New York Times ve zprávě o Mahlerově smrti nazval skladatele „jednou z vůdčích hudebních osobností své doby“. Jeho symfonie však rozebíral hlavně z hlediska jejich délky a délku Druhé symfonie mimochodem nadsadil na „dvě hodiny a čtyřicet minut“.[122] V Londýně uvedl nekrolog deníku The Times, že Mahlerovo dirigování bylo „dokonalejší než kohokoli jiného kromě Richtera“ a jeho symfonie „nepochybně zajímavé spojením moderní orchestrální bohatosti s melodickou prostotou, která se často blížila banalitě“. Na posouzení jejich konečné hodnoty však je podle listu příliš brzy.[123]

Alma Mahlerová přežila manžela o více než 50 let a zemřela roku 1964. Roku 1915 se provdala za Waltera Gropia, o pět let později se s ním rozvedla a roku 1929 se vdala za spisovatele Franze Werfela.[124] Roku 1940 vydala vzpomínky na léta s Mahlerem pod názvem Gustav Mahler: Vzpomínky a dopisy. Pozdější životopisci tyto vzpomínky kritizovali jako neúplné, výběrové a sebestředné a jako zkreslený obraz Mahlerova života.[125][pozn. 8] Skladatelova dcera Anna Mahlerová se stala známou sochařkou; zemřela roku 1988.[127] Mezinárodní společnost Gustava Mahlera byla založena roku 1955 ve Vídni. Jejím prvním prezidentem byl Bruno Walter a čestnou členkou Alma Mahlerová. Společnost usiluje o vydání úplné kritické edice Mahlerových děl a o připomínání všech stránek skladatelova života.[128]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Tři tvůrčí období

[editovat | editovat zdroj]
Začátek Písní potulného tovaryše ve verzi pro hlas a klavír, vydané roku 1897

Deryck Cooke a další hudební vědci rozdělili Mahlerův skladatelský život do tří odlišných fází. Dlouhé „první období“ trvalo od Das klagende Lied roku 1880 do konce fáze Kouzelného rohu roku 1901. „Střední období“ soustředěnější tvorby skončilo Mahlerovým odjezdem do New Yorku roku 1907 a krátké „pozdní období“ elegických děl trvalo až do jeho smrti roku 1911.[129]

Hlavními díly prvního období jsou první čtyři symfonie, písňový cyklus Písně potulného tovaryše a různé písňové sbírky, v nichž převažují písně na texty z Kouzelného rohu.[32] V tomto období jsou písně a symfonie úzce propojeny a symfonická díla jsou programní. Mahler opatřil první tři symfonie úplnými popisnými programy, od nichž později upustil.[130] Pro jednotlivé věty Čtvrté symfonie vymyslel, ale nezveřejnil názvy. Z nich německý hudební kritik Paul Bekker odvodil program, v němž se ve scherzu objevuje Smrt „v přátelské, legendární podobě houslisty, který láká své stádo, aby ho následovalo z tohoto světa“.[131]

Střední období zahrnuje triptych čistě instrumentálních symfonií (Pátou, Šestou a Sedmou), Rückertovy písně a Písně o mrtvých dětech, dvě poslední písně na texty z Kouzelného rohu, a podle některých výkladů i Mahlerovo poslední velké optimistické dílo, sborovou Osmou symfonii.[84] Cooke se domnívá, že Osmá stojí samostatně mezi středním a pozdním obdobím.[132] Mahler tehdy již opustil všechny explicitní programy a popisné názvy; chtěl psát „absolutní“ hudbu, která mluví sama za sebe.[133] Cooke mluví o „nové, žulově tvrdé instrumentaci“ symfonií středního období.[84] Písně naopak ztratily většinu svého lidového charakteru a přestaly symfonie tak explicitně ovlivňovat jako dříve.[134]

Tři díla krátkého pozdního období – Píseň o zemi, Devátá a nedokončená Desátá symfonie – jsou výrazem osobní zkušenosti Mahlera tváří v tvář smrti.[135] Každá z těchto skladeb končí tiše, což naznačuje, že touha nyní ustoupila odevzdání.[136] Cooke tato díla považuje spíše za láskyplné než hořké loučení se životem.[137] Skladatel Alban Berg nazval Devátou „tím nejpodivuhodnějším, co Mahler kdy napsal“.[135] Žádné z těchto pozdních děl nezaznělo za Mahlerova života.[138]

Předchůdci a vlivy

[editovat | editovat zdroj]

Mahler byl „pozdním romantikem“, přijímal ideál, který stavěl rakousko-německou klasickou hudbu nad ostatní žánry kvůli jejímu domnělému zvláštnímu duchovnímu a filozofickému významu.[139] Byl jedním z posledních velkých skladatelů linie, k níž patří mimo jiné Beethoven, Schubert, Liszt, Wagner, Bruckner a Brahms.[23][140] Od těchto předchůdců převzal mnoho rysů, které měly charakterizovat jeho hudbu. Z Beethovenovy Deváté symfonie tak pochází myšlenka použít v symfonickém žánru sólisty a sbor. Od Beethovena, Liszta a z jiné hudební tradice od Berlioze převzal koncepci hudby s vnitřním vyprávěním neboli „programem“ a odklon od tradiční čtyřvěté formy symfonie. Příklad Wagnera a Brucknera povzbudil Mahlera k rozšíření rozměrů symfonických děl daleko za dosavadní meze, aby obsáhla celý svět citů.[139][140]

Kritici zprvu měli za to, že Mahlerovo přejímání mnoha různých stylů pro různé citové výrazy znamená, že nemá vlastní styl. Cooke naproti tomu tvrdí, že Mahler „vykoupil jakékoli výpůjčky tím, že vtiskl svou [vlastní] osobnost prakticky každé notě“, a vytvořil tak hudbu „mimořádné originality“.[141] Hudební kritik Harold Schonberg vidí podstatu Mahlerovy hudby v zápasu v beethovenovské tradici. Podle Schönberga však Beethovenovy zápasy byly zápasy „nezdolného a vítězného hrdiny“, zatímco ty Mahlerovy jsou zápasy „psychického slabocha, naříkajícího adolescenta, který… si své utrpení užívá a chce, aby celý svět viděl, jak trpí“.[142] Schönberg přesto připouští, že většina symfonií obsahuje pasáže, v nichž Mahlera „hlubokého myslitele“ překonává nádhera Mahlera hudebníka.[136]

Žánr

[editovat | editovat zdroj]

Kromě juvenilií, z nichž se dochovalo jen málo, komponoval Mahler pouze písně a symfonie, mezi nimiž existuje úzký a složitý vzájemný vztah.[pozn. 9] Donald Mitchell píše, že tato interakce je pozadím, na němž lze posuzovat veškerou Mahlerovu hudbu.[143] První spojení písně a symfonie se objevuje u písňového cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Tento raný doklad vzájemného ovlivňování je důležitý, soustavně se však žánry písně a symfonie prolínají až během Mahlerovy rozsáhlé fáze Kouzelného rohu, kdy vznikly jeho Druhá, Třetí a Čtvrtá symfonie. Témata z písně „Das himmlische Leben“ (Nebeský život) na text z Kouzelného rohu, složené roku 1892, se stala klíčovým prvkem Třetí symfonie dokončené roku 1896. Samotná píseň tvoří finále Čtvrté symfonie (1900) a její melodie je ústředním prvkem celé skladby.[144] U Druhé symfonie, psané v letech 1888–1894, pracoval Mahler současně na písni „Des Antonius von Padua Fischpredigt“ (Kázání svatého Antonína Paduánského rybám) a na scherzu na ní založeném, které se stalo třetí větou symfonie.[145] Další píseň z roku 1892 na text z Kouzelného rohu, „Urlicht“ (Prvotní světlo), je použita jako čtvrtá (předposlední) věta Druhé symfonie.[146]

Ve středním a pozdním období je vztah písně a symfonie méně přímý.[134] Muzikolog Donald Mitchell však upozorňuje na konkrétní vztahy mezi písněmi středního období a souběžnými symfoniemi: mezi druhou z Písní o mrtvých dětech a Adagiettem z Páté symfonie a mezi poslední z Písní o mrtvých dětech a finále Šesté symfonie.[147][148] Poslední Mahlerovo dílo pro hlasy a orchestr, Píseň o zemi, nese podtitul „Symfonie…“; Mitchell je řadí jako „píseň a symfonii“.[134]

Styl

[editovat | editovat zdroj]

Spojení písně a symfonické formy v Mahlerově hudbě je podle Cooka organické: „jeho písně přirozeně rozkvétají v symfonické věty, neboť již mají symfonický ráz“.[149] Sibeliovi Mahler sdělil, že „symfonie musí být jako svět. Musí obsáhnout všechno.“[150] V souladu s tímto přesvědčením čerpal do svých písní a symfonických děl materiál z mnoha zdrojů: ptačí zpěv a kravské zvonce evokující přírodu a venkov, fanfáry polnic, pouliční melodie a venkovské tance přivolávající ztracený svět jeho dětství. Životní zápasy jsou vyjádřeny kontrastními náladami: touha po naplnění vzlétajícími melodiemi a chromatickou harmonií, utrpení a zoufalství disonancí, deformací a groteskou. Uprostřed toho všeho stojí Mahlerův zvláštní poznávací znak, neustálé vpády banality a absurdity do chvil hluboké vážnosti. Typickým příkladem je druhá věta Páté symfonie, kdy do slavnostního smutečního pochodu náhle vpadne triviální populární melodie. Všední melodie brzy změní charakter a časem se znovu vynoří jako jeden z majestátních brucknerovských chorálů, jimiž Mahler vyjadřuje naději a vyřešení konfliktu.[151] Mahler si zvláštností svého díla byl vědom a scherzo Třetí symfonie nazval „nejfraškovitější a zároveň nejtragičtější skladbou, jaká kdy existovala… Jako by celá příroda šklebila obličeje a vyplazovala jazyk.“[152]

Škála hudebních nálad vychází podle Cooka z Mahlerovy „úžasné instrumentace“, která se podle něj vzpírá rozboru – „mluví sama za sebe“.[153] Franklin uvádí konkrétní rysy, které jsou pro Mahlerův styl zásadní: krajnosti v dynamice, použití souborů za scénou, nekonvenční rozmístění orchestrálních sil a časté sahání po populární hudbě a tanečních formách, jako je ländler a valčík.[139] Muzikolog Vladimír Karbusický tvrdí, že skladatelovy židovské kořeny měly na jeho tvorbu trvalý vliv. Za nejcharakterističtěji „jidiš“ hudbu v Mahlerově díle označuje střední část třetí věty První symfonie.[154] Židovské melodie a rytmy v Mahlerově hudbě rozpoznal také pražský skladatel a novinář Max Brod.[155]

Technickým prostředkem, který Mahler hojně užíval, je „progresivní tonalita“. Deryck Cooke ji popisuje jako „postup, kdy se symfonický konflikt řeší v jiné tónině, než v jaké byl vysloven“,[153] přičemž se často používá „k symbolizaci postupného vítězství určité hodnoty postupem z jedné tóniny do druhé v průběhu celé symfonie“.[156] Tuto techniku používal i Mahlerův dánský současník Carl Nielsen. Mahler ji poprvé použil v rané písni „Erinnerung“ (Vzpomínka) a poté ji volně uplatňoval ve svých symfoniích. Převládající tóninou První symfonie je například D dur; na začátku finále, „konfliktní“ věty, se tónina mění na f moll a teprve po dlouhém zápasu se blízko konce vrací k D dur. Druhá symfonie začíná v c moll a končí v Es dur.[153] Věty Páté symfonie postupují z cis moll do a moll, poté do D dur, F dur a nakonec znovu do D dur.[133] Šestá symfonie, pro Mahlera neobvykle, začíná i končí v téže tónině, a moll, což značí, že konflikt zůstává v tomto případě nevyřešen.[157]

Recepce

[editovat | editovat zdroj]

Rané ohlasy (1889–1911)

[editovat | editovat zdroj]
Karikatura k Mahlerově Šesté symfonii. Popisek zní v překladu: „Můj Bože, zapomněl jsem na klakson! Teď budu muset napsat další symfonii.“

Mahlerův přítel Guido Adler spočítal, že v době skladatelovy smrti roku 1911 se v Evropě, Rusku a Americe uskutečnilo přes 260 provedení jeho symfonií, nejčastěji Čtvrté symfonie, a to 61krát (provedení písní Adler nesčítal).[158] Za Mahlerova života vzbuzovala jeho díla a jejich provedení široký zájem, ale jen zřídka bezvýhradný souhlas. Kritika i publikum se ještě léta po premiéře roku 1889 snažily porozumět První symfonii, kterou jeden kritik po drážďanském provedení roku 1898 označil za „nejnudnější [symfonické] dílo, jaké nová epocha vytvořila“.[159] Druhá symfonie byla přijata příznivěji; jeden kritik ji nazval „nejmistrovštějším dílem svého druhu od Mendelssohna“.[160] Taková velkorysá chvála byla vzácná, zvlášť poté, co se Mahler ujal ředitelství vídeňské Dvorní opery. Jeho četní nepřátelé ve městě využívali antisemitský a konzervativní tisk k tomu, aby zostouzeli téměř každé provedení Mahlerova díla.[161] Třetí symfonie, úspěšná v Krefeldu roku 1902, se tak ve Vídni setkala s pohrdáním kritiky: „Kdo spáchal takový čin, zaslouží si pár let vězení.“[162]

Směs nadšení, zděšení a kritického pohrdání se stala běžnou reakcí na nové Mahlerovy symfonie, ačkoli písně byly přijímány lépe.[163] Poté, co Čtvrtá a Pátá symfonie nezískaly všeobecný souhlas publika, byl Mahler přesvědčen, že Šestá konečně uspěje.[164] Jejímu přijetí však dominovaly satirické komentáře k Mahlerovým nekonvenčním perkusním efektům: k použití dřevěného kladiva, březových metel a obrovského čtvercového velkého bubnu.[165] Vídeňský kritik Heinrich Reinhardt symfonii odbyl slovy: „Žestě, spousta žesťů, neuvěřitelně mnoho žesťů! Ještě více žesťů, nic než žestě!“[166] Jediným nezkaleným triumfem Mahlerova díla za jeho života byla premiéra Osmé symfonie v Mnichově 12. září 1910, kterou pořadatelé propagovali jako „Symfonii tisíců“.[pozn. 10] Potlesk a děkování po jejím skončení údajně trvalo půl hodiny.[110]

Relativní zapomnění (1911–1950)

[editovat | editovat zdroj]

Po Mahlerově smrti se jeho díla hrála méně často. V Nizozemsku zajistila podpora Willema Mengelberga, že Mahler zůstal populární, a Mengelbergovo angažmá u Newyorské filharmonie v letech 1922–1928 přinášelo Mahlerovu hudbu americkému publiku pravidelně.[158] Americká kritika byla ve 20. letech přesto většinou odmítavá, navzdory zanícené snaze mladého skladatele Aarona Coplanda představit Mahlera jako pokrokáře, který předběhl dobu o 30 let a byl nekonečně vynalézavější než Richard Strauss.[168] Již dříve, roku 1916, uvedl Leopold Stokowski ve Filadelfii americké premiéry Osmé symfonie a Písně o zemi. Provedení Osmé bylo senzačně úspěšné a okamžitě bylo přeneseno do New Yorku, kde slavilo další triumf.[167]

Mezi první propagátory Mahlerova díla v Británii patřil Adrian Boult, který jako dirigent Birminghamského městského orchestru provedl roku 1926 Čtvrtou symfonii a roku 1930 Píseň o zemi.[169] Hallé Orchestra přivezl Píseň o zemi a Devátou symfonii do Manchesteru roku 1931. Sir Henry Wood uvedl Osmou v Londýně roku 1930 a znovu roku 1938, kdy mladý Benjamin Britten shledal provedení „otřesným“, hudba na něj však přesto zapůsobila.[170] Britská kritika v tomto období zacházela s Mahlerem převážně blahosklonně a se zdrženlivou chválou. Dyneley Hussey roku 1934 například považoval „dětské písně“ za půvabné, symfonie by však podle něj měly být zapomenuty.[171] Skladatel a dirigent Julius Harrison označil Mahlerovy symfonie za „chvílemi zajímavé, ale pracně poskládané“ a postrádající tvůrčí jiskru.[172] Bernard Shaw uvedl, že mladší generace 30. let považovala Mahlera (a Brucknera) za „nákladný šunt“.[173]

Než byla Mahlerova hudba v nacistické éře zakázána jako „zvrhlá“, hrály se jeho symfonie a písně v koncertních síních Německa a Rakouska, často pod taktovkou Bruna Waltera či Mahlerova mladšího asistenta Otty Klemperera,[158] a také Willema Mengelberga. V Rakousku zažila Mahlerova tvorba krátkou renesanci v letech 1934–1938, v období dnes označovaném jako austrofašismus. Autoritářský režim se tehdy s pomocí Almy Mahlerové a Bruna Waltera, kteří byli oba v přátelském vztahu s novým kancléřem Kurtem Schuschniggem, snažil učinit z Mahlera národní ikonu s postavením srovnatelným s postavením Wagnera v Německu.[174] V nacistické éře se Mahlerova hudba hrála v Berlíně počátkem roku 1941 a v Amsterdamu za německé okupace Nizozemska, a to židovskými orchestry a výhradně pro židovské publikum. Uvedeny byly mimo jiné Druhá symfonie (Berlín), První a Čtvrtá symfonie a Písně potulného tovaryše (Amsterdam).[175]

Průlom

[editovat | editovat zdroj]

Podle amerického skladatele Davida Schiffa jeho krajan Leonard Bernstein rád naznačoval, že roku 1960 po 50 letech zanedbávání zachránil Mahlera před zapomněním sám. Schiff upozorňuje, že toto zanedbávání bylo jen relativní, daleko menší než (neúplné) přehlížení Bacha v letech po jeho smrti. Přestože Bernstein dal mahlerovské renesanci další impuls, byla v plném proudu již před rokem 1960 a udržovali ji dirigenti jako Stokowski, Dimitri Mitropoulos a John Barbirolli i dlouholetý Mahlerův zastánce Aaron Copland.[176] Mahler sám své místo v dějinách předpověděl, když jednou poznamenal: „Kéž bych mohl své symfonie provést poprvé 50 let po své smrti!“[177]

Deryck Cooke tvrdí, že Mahlerova popularita prudce vzrostla, když nastoupila nová, poválečná generace milovníků hudby, nezatížená „zastaralými polemikami antiromantismu“, které poškodily Mahlerovu pověst v meziválečných letech. V této svobodnější době se nadšení pro Mahlera rozšířilo i do zemí, které mu dlouho vzdorovaly, jako je Španělsko, Francie a Itálie.[178] Jonathan Carr nabízí pro mahlerovskou renesanci 50. let jednodušší vysvětlení: „Komplexní průlom [počátkem 50. let] umožnila spíše dlouhohrající deska než duch doby. Mahlerovo dílo se stalo dostupným a opakovatelným doma.“[158] V letech po stém výročí jeho narození roku 1960 se Mahler rychle stal jedním z nejhranějších a nejnahrávanějších skladatelů vůbec, a tak tomu z velké části zůstalo. Podle Carra v Británii i jinde nahradil relativní hlad po Mahlerových provedeních a nahrávkách jejich přebytek, který přináší problém přílišné obeznámenosti.[158] Harold Schonberg poznamenává, že „je těžké si vzpomenout na skladatele, který by vzbuzoval stejnou oddanost“, a dodává, že „jakákoli reakce na Mahlerovy symfonie, která není nadšená, přinese [kritikovi] dlouhé dopisy plné zuřivého odsouzení“.[179] Mezi prvními dirigenty, kteří nahráli celý soubor Mahlerových symfonií, byl i Čech Rafael Kubelík, ovšem v emigraci; první podobnou nahrávku v Československu pořídil až Václav Neumann s Českou filharmonií na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.[180]

V dopise Almě z 16. února 1902 napsal Mahler v souvislosti s Richardem Straussem: „Můj čas přijde, až ten jeho skončí. Kéž bych se toho dožil, s tebou po boku!“[181] Carr poznamenává, že Mahler se „svého času“ teoreticky mohl dožít; jeho téměř vrstevník Richard Strauss žil až do roku 1949 a Sibelius, jen o pět let mladší než Mahler, do roku 1957.[182]

Pozdější vliv

[editovat | editovat zdroj]
Mahlerův portrét, který roku 1910 namaloval Arnold Schönberg

Donald Mitchell píše, že Mahlerův vliv na další generace skladatelů je „samostatným tématem“.[183] K Mahlerovým prvním žákům patřili Arnold Schönberg a jeho žáci Alban Berg a Anton Webern, kteří společně založili druhou vídeňskou školu.[184] Mahlerova hudba ovlivnila přechod této trojice od progresivní tonality k atonalitě (hudbě bez tóniny). Přestože Mahler atonalitu odmítal, stal se zaníceným obhájcem odvážné originality Schönbergova díla. Při premiéře Schönbergova Prvního smyčcového kvartetu v únoru 1907 museli údajně Mahlera držet, aby fyzicky nenapadl výtržníky.[185] Schönbergova Serenáda op. 24 (1923), Bergovy Tři kusy pro orchestr (1915) a Webernových Šest kusů (1928) nesou ozvěny Mahlerovy Sedmé symfonie.[186] Mahler ovlivnil i filmovou hudbu Johna Williamse a dalších hollywoodských skladatelů.[187]

Mezi dalšími skladateli, v jejichž díle je patrný Mahlerův vliv, uvádí Mitchell Američana Aarona Coplanda, německého autora písní a jevištních děl Kurta Weilla,[188] Itala Luciana Beria, Rusa Dmitrije Šostakoviče a Angličana Benjamina Brittena.[183] Mahlerovou tvorbou byli ovlivněni i američtí skladatelé Leonard Bernstein a Samuel Barber.[187] Klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy v rozhovoru roku 1989 řekl, že spojení mezi Mahlerem a Šostakovičem je „velmi silné a zjevné“; jejich hudba podle něj staví „jednotlivce proti zlům světa“.[189] Mitchell vyzdvihuje Brittenovu „podivuhodně ostrou, střídmou a nezávislou sazbu pro dechové nástroje v… první větě Violoncellové symfonie z roku 1963, [která] zjevně patří k typu oné oslnivé průzračnosti a emancipace nástrojů, k jehož ustavení Mahler tolik přispěl“. Mitchell končí konstatováním: „I kdyby jeho vlastní hudba nepřežila, Mahler by si přesto užíval značné nesmrtelnosti v hudbě těchto předních nástupců, kteří přijali jeho umění a osvojili si jeho techniky.“[183] V anketě časopisu BBC Music Magazine mezi 151 dirigenty z roku 2016 se tři Mahlerovy symfonie umístily mezi deseti nejlepšími symfoniemi všech dob.[190]

Seznam skladeb

[editovat | editovat zdroj]

Symfonie

[editovat | editovat zdroj]
  • Symfonie č. 1 D dur, zvaná nejprve „Symfonická báseň“, později „Titan“ a posléze bez názvu (1884–1888; premiéra 20. listopadu 1889, Budapešť, dirigoval autor; 1. revize 1893–1896, 2. revize 1906)
  • Symfonie č. 2 c moll, někdy nazývaná „Vzkříšení“ (Auferstehungssymphonie) (1888–1894; premiéra 13. prosince 1895, Berlín, dirigoval autor; revize 1903)
  • Symfonie č. 3 d moll (1893–1896; premiéra 9. června 1902, Krefeld, dirigoval autor; revize 1906)
  • Symfonie č. 4 G dur (1892, 1899–1900; premiéra 25. listopadu 1901, Mnichov, dirigoval autor; revize 1901–1910)
  • Symfonie č. 5 cis moll (1901–1902; premiéra 18. října 1904, Kolín nad Rýnem, dirigoval autor); konečná redakce této symfonie pro tisk byla v roce 1911 poslední Mahlerovou prací
  • Symfonie č. 6 a moll (1903–1904; premiéra 27. května 1906, Essen, dirigoval autor; revize 1906)
  • Symfonie č. 7 e moll (1904–1905; premiéra 19. září 1908, Praha, dirigoval autor)
  • Symfonie č. 8 Es dur, též nazývaná „Symfonie tisíců“ (1906–1907; premiéra 12. září 1910, Mnichov, dirigoval autor)
  • Píseň o zemi, symfonie pro alt (baryton), tenor a orchestr (1907–1909; premiéra 20. listopadu 1911, posmrtně, Mnichov, dirigent Bruno Walter)
  • Symfonie č. 9 D dur (1908–1909; premiéra 26. června 1912, posmrtně, Vídeň, dirigent Bruno Walter)
  • Symfonie č. 10 Fis dur (1910–1911, nedokončena; premiéra pouze vět Adagio a Purgatorio 12. října 1924, posmrtně, Vídeň, dirigent Franz Schalk)

Kantáty

[editovat | editovat zdroj]
  • Das klagende Lied (Žalobná píseň), symfonická kantáta pro sóla, sbor a orchestr na vlastní text podle Ludwiga Bechsteina, tři části: 1. Waldmärchen, 2. Der Spielmann, 3. Hochzeitsstück (1878–1880; revize 1893, 1898; premiéra 17. února 1901, Vídeň, pouze druhá a třetí část, dirigoval autor)

Písně

[editovat | editovat zdroj]
Mahlerův pomník v Jihlavě od sochaře Jana Koblasy
  • Tři písně pro tenor a klavír, texty Gustav Mahler (1880)
  • Pět písní a zpěvů pro zpěv a klavír (Fünf Lieder und Gesänge für eine Singstimme und Klavier, 1880–1887)
    1. Frühlingsmorgen (text Richard Leander)
    2. Erinnerung (Richard Leander)
    3. Hans und Grete (Mahler)
    4. Serenade (Tirso de Molina)
    5. Phantasie (Tirso de Molina)
  • Písně potulného tovaryše (Lieder eines fahrenden Gesellen), čtyři písně původně pro hlas a klavír (1883–1885), později upravené pro hlas a orchestr (1893–1897), texty Gustav Mahler, částečně na náměty poezie sbírky Chlapcův kouzelný roh
    1. Wenn mein Schatz Hochzeit macht (Když poklad můj svatbu má)
    2. Ging heut’ morgen übers Feld (Když jsem z rána polem šel)
    3. Ich hab’ ein glühend Messer in meiner Brust (Mám v prsou nůž, jenž pálí)
    4. Die zwei blauen Augen von meinem Schatz (Mé lásky oči, jejich modrý chlad)
  • Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn) pro hlas a klavír nebo orchestrální doprovod (1888–1896), na texty ze stejnojmenné sbírky lidové poezie od Clemense Brentana a Achima von Arnima
    • první část: devět písní (1887–1890)
      Um schlimme Kinder artig zu machen, Ich ging mit Lust durch einen grünen Wald!, Aus! Aus!, Starke Einbildungskraft, Zu Straßburg auf der Schanz’, Ablösung im Sommer, Scheiden und Meiden, Nicht Wiedersehen!, Selbstgefühl
    • druhá část: patnáct písní (1892–1898)
      Der Schildwache Nachtlied, Verlorne Müh’!, Wer hat dies Liedlein erdacht?!, Das himmlische Leben, Trost im Unglück, Das irdische Leben, Urlicht, Des Antonius von Padua Fischpredigt, Rheinlegendchen, Es sungen drei Engel einen süßen Gesang, Lob des hohen Verstands, Lied des Verfolgten im Turm, Wo die schönen Trompeten blasen, Revelge, Der Tamboursg’sell
  • Rückertovy písně (Rückert-Lieder), pět písní pro hlas a klavír nebo orchestrální doprovod na texty Rückertovy sbírky Östliche Rosen (1901–1902)
    1. Blicke mir nicht in die Lieder! (Nedívej se mi do mých písní, 14. června 1901)
    2. Ich atmet’ einen linden Duft (Vdechoval jsem lipovou vůni, červenec 1901)
    3. Ich bin der Welt abhanden gekommen (Ztratil jsem se světu, 16. srpna 1901)
    4. Um Mitternacht (O půlnoci, léto 1901)
    5. Liebst du um Schönheit (Miluješ pro krásu?, srpen 1902); píseň je věnována manželce Almě
    Tiskem vyšly Rückertovy písně spolu se dvěma posledními písněmi z cyklu Chlapcův kouzelný roh pod názvem Sedm posledních písní (Sieben Lieder aus letzter Zeit).
  • Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) pro střední hlas (mezzosoprán nebo baryton) a klavír nebo orchestr (1901–1904) na texty Friedricha Rückerta, premiéra 29. ledna 1905, Vídeň, dirigoval autor
    1. Nun will die Sonn’ so hell aufgehn
    2. Nun seh’ ich wohl, warum so dunkle Flammen
    3. Wenn dein Mütterlein tritt zur Tür herein
    4. Oft denk’ ich, sie sind nur ausgegangen
    5. In diesem Wetter, in diesem Braus

Komorní hudba

[editovat | editovat zdroj]

Památníky a muzea

[editovat | editovat zdroj]

V Hamburku je životu a dílu Gustava Mahlera věnováno Gustav Mahler Museum. Nachází se ve Čtvrti skladatelů (Komponistenquartier).[191] V Altschluderbachu u Toblachu v Jižním Tyrolsku v Itálii je v bývalém Mahlerově skladatelském domku malé muzeum a památník. Nachází se v oboře vedle hostince Gustav Mahler Stube, v jehož prvním patře bylo dříve muzeum. Mahler zde se svou ženou Almou pobýval v letech 1907–1910.[192] Dochovaly se i dva další Mahlerovy skladatelské domky a oba jsou upraveny jako malá muzea: domek u jezera Attersee v Horních Rakousích[193] a domek u jezera Wörthersee v Korutanech.[194] Na počest skladatele je pojmenována hora Mount Mahler ve Skalistých horách v Coloradu.[195]

V roce 1994 byla v rámci Muzea Vysočiny otevřena pobočka se stálou expozicí „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“. Od roku 1996 pečuje o skladatelův odkaz v České republice Společnost Gustava Mahlera MAHLER 2000. Společnost obnovila jeho rodný dům v Kališti, kde je expozice „Mahler a Čechy“, a pořádá v Jihlavě a na Vysočině pravidelný festival „Hudba tisíců“.[196]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Hudba ke hře Der Trompeter von Säckingen se z velké části ztratila. Věta nazvaná „Blumine“ byla zařazena do první, pětivěté verze Mahlerovy První symfonie.[24]
  2. ↑ Mahler mohl tuto sbírku znát již dříve, protože první z básní Písní potulného tovaryše založil na textu z Kouzelného rohu.[29]
  3. ↑ Některé zdroje, např. Paul Banks v Sadie (1980), s. 509, uvádějí jako datum jmenování 8. září 1897. Podle La Grange byl dekret jmenující Mahlera ředitelem datován 8. října a nejvyšší komoří jej jménem císaře podepsal 15. října.
  4. ↑ Alma Schindlerová, Mahlerova budoucí manželka, tvrdila, že Mahlera s Rollerem seznámila v lednu 1902 v domě svého nevlastního otce. Existují však doklady, že Roller pracoval na návrzích pro Dvorní operu již v lednu 1901.[66]
  5. ↑ Abonentní koncerty byly každoroční řadou orchestrálních koncertů Vídeňské filharmonie, jejímiž členy byli nejlepší instrumentalisté Dvorní opery. Hráči tak Mahlera dobře znali ještě předtím, než se ujal funkce dirigenta koncertů.[77]
  6. ↑ Jedna z Rückertových písní, „Liebst du um Schönheit“, zůstala neorchestrovaná, dokud ji neinstrumentoval lipský hudebník Max Puttmann. Píseň se obvykle provádí spolu s ostatními.[85]
  7. ↑ Viz například dopisy Almě odeslané z Mnichova roku 1910, z nichž poslední začíná: „Má milovaná, šíleně milovaná Almschili! Věř mi, jsem nemocen láskou!“[95] Carr však upozorňuje, do jaké míry Alma Mahlerová upravovala a vybírala dopisy, které zveřejnila ve své knize Memories and Letters, poprvé vydané roku 1940.[96]
  8. ↑ Termín „problém Almy“ (Alma Problem) se používá pro obtíže, které Almina zkreslení způsobila pozdějším historikům. Jonathan Carr píše: „Postupně o Almě vyšlo najevo víc, co vrhá ještě vážnější pochybnosti na její publikované dílo… Mahlerovy dopisy jí se objevily v úplnější podobě, než jakou se rozhodla zveřejnit. Nyní je zřejmé, že Alma nedělala jen náhodné chyby a neviděla věci jen ‚svýma očima‘. Záznam zfalšovala.“[126]
  9. ↑ Donald Mitchell rozlišuje mezi „písní“ a „písňovým cyklem“. Odmítá také termín „písňový symfonik“, který nazývá „otřesným klišé, jež patří do pochybné historie Mahlerových kritiků“.[134]
  10. ↑ Mahler název „Symfonie tisíců“ neuznával. Jonathan Carr uvádí, že při mnichovské premiéře bylo přítomno méně než 1000 účinkujících.[110] Při americké premiéře pod taktovkou Leopolda Stokowského roku 1916 však účinkovalo 1068 umělců, z toho 950 sboristů.[167]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gustav Mahler na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Dostupné online.
  3. ↑ Blaukopf (1974), s. 15–16.
  4. ↑ Cooke (1980), s. 7.
  5. 1 2 3 Sadie (1980), s. 505.
  6. 1 2 3 Blaukopf (1974), s. 18–19.
  7. 1 2 3 4 5 Franklin (2010), oddíl 1. Background, childhood education 1860–80.
  8. ↑ Carr (1998), s. 8–9.
  9. 1 2 3 Blaukopf (1974), s. 20–22.
  10. ↑ Blaukopf (1974), s. 25–26.
  11. ↑ Sadie (1980), s. 506.
  12. ↑ Mitchell (1995), s. 33–38.
  13. 1 2 Blaukopf (1974), s. 30–31.
  14. 1 2 Blaukopf (1974), s. 33–35.
  15. ↑ Blaukopf (1974), s. 39–40.
  16. 1 2 Carr (1998), s. 23–24.
  17. ↑ Cooke (1980), s. 22.
  18. ↑ Sadie (1980), s. 527.
  19. 1 2 Carr (1998), s. 24–28.
  20. 1 2 Carr (1998), s. 30–31.
  21. 1 2 Franklin (2010), oddíl 2. Early conducting career, 1880–83.
  22. 1 2 Carr (1998), s. 32–34.
  23. 1 2 3 Carr (1998), s. 35–40.
  24. 1 2 3 Sadie (1980), s. 507.
  25. ↑ Franklin (2010), oddíl 3. Kassel, 1883–85.
  26. 1 2 3 4 5 6 Franklin (2010), oddíl 4. Prague 1885–86 and Leipzig 1886–88.
  27. ↑ Carr (1998), s. 43.
  28. 1 2 3 4 Carr (1998), s. 44–47.
  29. 1 2 Blaukopf (1974), s. 61–62.
  30. ↑ Carr (1998), s. 49.
  31. ↑ Carr (1998), s. 50.
  32. 1 2 Cooke (1980), s. 27–30.
  33. ↑ Carr (1998), s. 48–49.
  34. ↑ Franklin (2010), oddíl 10. Das klagende Lied, early songs, First symphony.
  35. 1 2 Mitchell (1975), s. 51–53.
  36. 1 2 3 4 5 Franklin (2010), oddíl 5. Budapest 1888–91.
  37. 1 2 3 4 5 6 Sadie (1980), s. 508–509.
  38. ↑ Carr (1998), s. 52.
  39. ↑ Mitchell (1975), s. 154.
  40. ↑ Carr (1998), s. 53–54.
  41. ↑ Carr (1998), s. 56.
  42. ↑ Blaukopf (1974), s. 83.
  43. 1 2 3 4 5 Franklin (2010), oddíl 6. Hamburg 1891–97.
  44. ↑ Steen (2003), s. 750.
  45. ↑ Carr (1998), s. 59.
  46. ↑ Mitchell (1975), s. 158.
  47. ↑ Blaukopf (1974), s. 119.
  48. ↑ Carr (1998), s. 51.
  49. 1 2 3 4 MAHLER, Zdeněk. Krajan Gustav Mahler. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Slávka Kopecká, 2009. 116 s. ISBN 978-80-86631-80-6.
  50. ↑ Carr (1998), s. 81–82.
  51. ↑ Carr (1998), s. 83–84.
  52. ↑ Smith, W. A. (2002), s. 76–77.
  53. ↑ La Grange (1995), s. 20.
  54. ↑ La Grange (1995), s. 20–21.
  55. ↑ La Grange (1995), s. 5.
  56. 1 2 3 4 Franklin (2010), oddíl 7. Vienna 1897–1907.
  57. ↑ La Grange (1995), s. 32–36.
  58. ↑ La Grange (1995), s. 49–51.
  59. ↑ La Grange (1995), s. 54.
  60. ↑ La Grange (1995), s. 65–67.
  61. ↑ Stefan Zweig: Die Welt von Gestern. Erinnerungen eines Europäers, citováno podle Fischer (2011), s. 50.
  62. ↑ Stefan Zweig: Die Welt von Gestern. Erinnerungen eines Europäers, citováno podle Fischer (2011), s. 58.
  63. 1 2 La Grange (2000), s. 941–944.
  64. ↑ La Grange (2000), s. 249–252.
  65. ↑ La Grange (1995), s. 515–516, 560–561.
  66. ↑ Carr (1998), s. 138–139.
  67. 1 2 3 4 5 6 7 Sadie (1980), s. 510–511.
  68. ↑ Mitchell (1975), s. 419–422.
  69. ↑ La Grange (1995), s. 130–131, 630–631.
  70. ↑ La Grange (1995), s. 632–634.
  71. 1 2 Carr (1998), s. 150–151.
  72. ↑ Schonberg (1970), s. 140.
  73. ↑ Snowman (2009), s. 246.
  74. ↑ Blaukopf (1974), s. 217–219.
  75. 1 2 Sadie (1980), s. 512–513.
  76. ↑ Carr (1998), s. 154–155.
  77. ↑ Blaukopf (1974), s. 150–151.
  78. ↑ La Grange (1995), s. 116.
  79. ↑ La Grange (1995), s. 117.
  80. 1 2 Carr (1998), s. 87–94.
  81. ↑ La Grange (1995), s. 263–264.
  82. ↑ Carr (1998), s. 233.
  83. ↑ Blaukopf (1974), s. 137.
  84. 1 2 3 Cooke (1980), s. 71–94.
  85. ↑ Carr (1998), s. 129.
  86. ↑ Carr (1998), s. 148.
  87. 1 2 La Grange (1995), s. 418–420.
  88. ↑ Mahler, A. (1968), s. 3–5.
  89. ↑ La Grange (1995), s. 487–489.
  90. ↑ La Grange (1995), s. 432.
  91. ↑ La Grange (1995), s. 442.
  92. ↑ Carr (1998), s. 108.
  93. ↑ CONNOLLY, Sarah. The Alma Problem. The Guardian [online]. 2010-12-02 [cit. 2019-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-26. (anglicky)
  94. ↑ Carr (1998), s. 143–144.
  95. ↑ Mahler, A. (1968), s. 334–338.
  96. ↑ Carr (1998), s. 107.
  97. 1 2 3 4 5 Franklin (2010), oddíl 8. Europe and New York, 1907–11.
  98. ↑ Carr (1998), s. 152–154.
  99. 1 2 Blaukopf (1974), s. 217.
  100. ↑ Hefling (2000), s. 30.
  101. ↑ Carr (1998), s. 163.
  102. 1 2 REITTEREROVÁ, Vlasta; PALÁK, Milan. Gustav Mahler – Můj čas přijde…9. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  103. ↑ Uplynulo 100 let od Mahlerovy Písně o zemi. Hodonínský deník. 2011-11-27. Dostupné online [cit. 2021-09-09].
  104. ↑ Mahler, A. (1968), s. 143.
  105. ↑ Anon. (1909).
  106. ↑ The MetOpera Database [online]. New York: Metropolitní opera [cit. 2017-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky)
  107. ↑ Anon. (1908).
  108. ↑ Blaukopf (1974), s. 225–226.
  109. ↑ Carr (1998), s. 172–173.
  110. 1 2 3 Carr (1998), s. 207.
  111. ↑ Blaukopf (1974), s. 254.
  112. ↑ Cooke (1980), s. 118–119.
  113. ↑ VAN DER WAAL VAN DIJK, Bert. Chronology – Year 1910 [online]. gustav-mahler.eu [cit. 2017-11-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-07. (anglicky)
  114. ↑ The Philharmonic Concert – An Interesting Programme of Music Representing Italy. The Sun. New York: 1911-02-22, s. 7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-03. (anglicky)
  115. ↑ Lebrecht (2011), s. 217.
  116. ↑ Blaukopf (1974), s. 233.
  117. ↑ Carr (1998), s. 214.
  118. ↑ Fischer (2011), s. 683.
  119. ↑ Fischer (2011), s. 684.
  120. ↑ MAHLER, Alma. Gustav Mahler: Memories and Letters. [s.l.]: [s.n.] S. 197. (anglicky)
  121. ↑ Carr (1998), s. 2–3.
  122. ↑ Anon. (1911).
  123. ↑ Mitchell (1975), s. 413–415.
  124. ↑ Steen (2003), s. 764–765.
  125. ↑ Carr (1998), s. 106–110, 114.
  126. ↑ Carr (1998), s. 106.
  127. ↑ Mitchell, Nicholson (1999), s. 580.
  128. ↑ International Gustav Mahler Society, Vienna (Historical Notes) [online]. The International Gustav Mahler Society [cit. 2010-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-10. (anglicky)
  129. ↑ Cooke (1980), s. 27, 71, 103.
  130. ↑ Cooke (1980), s. 34.
  131. ↑ La Grange (1995), s. 757–759.
  132. ↑ Cooke (1980), s. 93.
  133. 1 2 La Grange (1995), s. 805.
  134. 1 2 3 4 Mitchell (1975), s. 32.
  135. 1 2 Sadie (1980), s. 524–525.
  136. 1 2 Schonberg (1970), s. 143.
  137. ↑ Cooke (1980), s. 103.
  138. ↑ Blaukopf (1974), s. 240.
  139. 1 2 3 Franklin (2010), oddíl 9. Musical style.
  140. 1 2 Cooke (1980), s. 10–11.
  141. ↑ Cooke (1980), s. 13–14.
  142. ↑ Schonberg (1970), s. 138.
  143. ↑ Mitchell (1975), s. 47.
  144. ↑ Mitchell (1975), s. 309.
  145. ↑ La Grange (1995), s. 743.
  146. ↑ Mitchell (1975), s. 136.
  147. ↑ Sadie (1980), s. 519.
  148. ↑ Mitchell (1975), s. 36–41.
  149. ↑ Cooke (1980), s. 43.
  150. ↑ Mitchell (1975), s. 286.
  151. ↑ Cooke (1980), s. 16–17.
  152. ↑ La Grange (1995), s. 179.
  153. 1 2 3 Cooke (1980), s. 14.
  154. ↑ Karbusický (2005), s. 196–201.
  155. ↑ Blaukopf (1974), s. 140.
  156. ↑ Cooke (1964).
  157. ↑ Cooke (1980), s. 83–87.
  158. 1 2 3 4 5 Carr (1998), s. 221–224.
  159. ↑ La Grange (1995), s. 99, 140.
  160. ↑ La Grange (1995), s. 141–142.
  161. ↑ La Grange (1995), s. 148–155, 307–309.
  162. ↑ La Grange (2000), s. 68–69.
  163. ↑ La Grange (2000), s. 107–108.
  164. ↑ La Grange (2000), s. 405.
  165. ↑ La Grange (2000), s. 412–413.
  166. ↑ La Grange (2000), s. 536.
  167. 1 2 Smith, W. Ander (1990), s. 91.
  168. ↑ Copland (2004), s. 149–150.
  169. ↑ Mitchell, Nicholson (1999), s. 557.
  170. ↑ Kennedy (2010).
  171. ↑ Hussey (1934), s. 455–456.
  172. ↑ Harrison (1934), s. 237.
  173. ↑ Shaw (1981), s. 753.
  174. ↑ Niekerk (2010), s. 216–217, 271.
  175. ↑ Niekerk (2010), s. 216, 271.
  176. ↑ Schiff (2001).
  177. ↑ Fischer (2011), s. 692.
  178. ↑ Cooke (1980), s. 3–4.
  179. ↑ Schonberg (1970), s. 137.
  180. ↑ Od odmítnutí k docenění. Dějiny kompletních nahrávek Mahlerových symfonií | Česká filharmonie. www.ceskafilharmonie.cz [online]. 2026-02-02 [cit. 2026-11-02]. Dostupné online.
  181. ↑ Mahler, A. (1968), s. 220–221.
  182. ↑ Carr (1998), s. 224.
  183. 1 2 3 Mitchell (1975), s. 373–374.
  184. ↑ Schonberg (1970), s. 256–258.
  185. ↑ La Grange (2000), s. 608–609.
  186. ↑ Carr (1998), s. 105.
  187. 1 2 LEBRECHT, Norman. Why Mahler?. The New York Times [online]. 2010-11-29. Úryvek z knihy. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-02. (anglicky)
  188. ↑ Mitchell (1975), s. 261.
  189. ↑ Kozinn (1989).
  190. ↑ Brown (2016).
  191. ↑ PENZLIN, Dagmar. Platz für Mahler und Mendelssohn-Geschwister. Deutschlandfunk [online]. 2018-05-28 [cit. 2023-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-16. (německy)
  192. ↑ VAN DER WAL, Aart. Componisten/werken – Gustav Mahler in Toblach (1908~1910) [online]. Opus Klassiek, 2004-08 [cit. 2023-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-27. (nizozemsky)
  193. ↑ FÖTTINGER, Georg. Composing hut of Gustav Mahler Steinbach [online]. Mahler Steinbach. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-27. (anglicky)
  194. ↑ NAPETSCHNIG, Madeleine. In Gustav Mahlers Komponierhäuschen am Wörthersee. Die Presse [online]. 2018-07-14. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-27. (německy)
  195. ↑ Mount Mahler [online]. Geographic Names Information System [cit. 2023-05-07]. GNIS ID 2099511. (anglicky)
  196. ↑ Mahler 2000 [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-19.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Anon. Gustav Mahler Conducts. The New York Times. 1908-11-30. Dostupné online [cit. 2010-03-21]. (anglicky) 
  • Anon. Bartered Bride at Metropolitan. The New York Times. 1909-02-20. Dostupné online [cit. 2009-06-20]. (anglicky) 
  • Anon. Gustav Mahler Dies in Vienna. The New York Times. 1911-05-19. Dostupné online [cit. 2010-03-21]. (anglicky) 
  • BLAUKOPF, Kurt. Gustav Mahler. Harmondsworth: Futura Publications, 1974. ISBN 978-0-86007-034-4. (anglicky) 
  • BROWN, Mark. Beethoven's Eroica voted greatest symphony of all time. The Guardian [online]. 2016-08-05 [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CARR, Jonathan. Mahler: A Biography. Woodstock, New York: The Overlook Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-87951-802-8. (anglicky) 
  • COOKE, Deryck. Mahler and the Eighth Symphony (performance notes 29 May 1964). [s.l.]: Royal Liverpool Philharmonic Society, 1964. (anglicky) 
  • COOKE, Deryck. Gustav Mahler: An Introduction to His Music. Londýn: Faber Music, 1980. ISBN 978-0-571-10087-3. (anglicky) 
  • COPLAND, Aaron. Aaron Copland – A Reader: Selected Writings, 1923–1972. Příprava vydání Richard Kostelanetz. Londýn: Routledge, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-415-93940-9. (anglicky) 
  • FISCHER, Jens Malte. Gustav Mahler. Překlad Stewart Spencer. New Haven: Yale University Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-300-13444-5. (anglicky) 
  • FRANKLIN, Peter. Grove Music Online. Oxford: Oxford University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-56159-263-0. doi:10.1093/gmo/9781561592630.article.40696. Kapitola Mahler, Gustav. (anglicky) Původně 2001; přístup vyžaduje předplatné. 
  • HARRISON, Julius. The Musical Companion. Příprava vydání Alfred Louis Bacharach. Londýn: Victor Gollancz, 1934. Kapitola The Orchestra and Orchestral Music, s. 127–282. (anglicky) 
  • HEFLING, Stephen E. Mahler, Das Lied von der Erde. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-47534-1. (anglicky) 
  • HUSSEY, Dyneley. The Musical Companion. Příprava vydání Alfred Louis Bacharach. Londýn: Victor Gollancz, 1934. Kapitola Vocal Music in the 20th Century, s. 454–466. (anglicky) 
  • KARBUSICKÝ, Vladimír. Perspectives on Gustav Mahler. Příprava vydání Jeremy Barham. Aldershot: Ashgate Publishing, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0709-0. Kapitola Gustav Mahler's Musical Jewishness. (anglicky) 
  • KENNEDY, Michael. Mahler's Mass Following. The Spectator [online]. Londýn: 2010-01-16 [cit. 2023-01-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  • KOZINN, Allan. Ashkenazy Mining a Mahler Vein. The New York Times [online]. 1989-02-03 [cit. 2010-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  • LA GRANGE, Henry-Louis de. Gustav Mahler Volume 2: Vienna: The Years of Challenge (1897–1904). Oxford a New York: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-19-315159-8. (anglicky) 
  • LA GRANGE, Henry-Louis de. Gustav Mahler Volume 3: Vienna: Triumph and Disillusion (1904–1907). Oxford: Oxford University Press, 2000. ISBN 978-0-19-315160-4. (anglicky) 
  • LEBRECHT, Norman. Why Mahler? How One Man and Ten Symphonies Changed the World. Londýn: Faber and Faber, 2011. ISBN 978-0-571-26079-9. (anglicky) 
  • MAHLER, Alma. Gustav Mahler: Memories and Letters. Londýn: John Murray, 1968. (anglicky) 
  • MITCHELL, Donald. Gustav Mahler Volume 1: The Early Years. Berkeley: University of California Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-520-20214-6. (anglicky) 
  • MITCHELL, Donald. Gustav Mahler Volume II: The Wunderhorn Years: Chronicles and Commentaries. Londýn: Faber and Faber, 1975. ISBN 978-0-571-10674-5. (anglicky) 
  • MITCHELL, Donald; NICHOLSON, Andrew. The Mahler Companion. Oxford: Oxford University Press, 1999. ISBN 978-0-19-816376-3. (anglicky) 
  • NIEKERK, Carl. Reading Mahler: German Culture and Jewish Identity in Fin-de-siècle Vienna. Rochester, New York: Camden House, 2010. ISBN 978-1-57113-467-7. (anglicky) 
  • The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Příprava vydání Stanley Sadie. Svazek 11. Londýn: Macmillan, 1980. ISBN 978-0-333-23111-1. (anglicky) 
  • SCHIFF, David. Music: The Man Who Mainstreamed Mahler. The New York Times [online]. 2001-11-04 [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  • SCHONBERG, Harold. The Lives of the Great Composers. Svazek II. Londýn: Futura Publications, 1970. ISBN 978-0-86007-723-7. (anglicky) 
  • SHAW, George Bernard. Shaw's Music, Volume III 1893–1950. Londýn: The Bodley Head, 1981. Dostupné online. ISBN 978-0-370-30333-8. (anglicky) 
  • SMITH, Warren Allen. Celebrities in Hell. Fort Lee, New Jersey: Barricade Books, 2002. ISBN 978-0-557-83752-6. (anglicky) 
  • SMITH, William Ander. The Mystery of Leopold Stokowski. Cranbury, New Jersey: Associated University Presses, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-8386-3362-5. (anglicky) 
  • SNOWMAN, Daniel. The Gilded Stage: A Social History of Opera. Londýn: Atlantic Books, 2009. ISBN 978-1-84354-466-1. (anglicky) 
  • STEEN, Michael. The Lives and Times of the Great Composers. Londýn: Icon Books, 2003. ISBN 978-1-84046-679-9. (anglicky) 

Další literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Gustav Mahler's Untimely Death. Musical America. 1911-05-27, roč. XIV, čís. 3, s. 2. (anglicky) 
  • SPECHT, Richard. Gustav Mahler. Die Musik. 1911-06, roč. 10, čís. 18, s. 335–341. Dostupné online. (německy) 
  • BEKKER, Paul. Gustav Mahler. Mississippi Blätter. St. Louis: 1911-06-11, s. 18. Dostupné online. (německy) 
  • BAUER-LECHNER, Natalie. Recollections of Gustav Mahler. [s.l.]: Faber & Faber, 2013. ISBN 978-0571305209. (anglicky) 
  • VERNON, David. Beauty & Sadness: Mahler's 11 Symphonies. Edinburgh: Candle Row Press, 2022. ISBN 978-1739659905. (anglicky) 
  • KUČERA, Jan P. Génius z Vysočiny. Reflex. Červenec 2010, čís. 26, s. 62–65. ISSN 0862-6634. 
  • DE LA GRANGE, Henry-Louis. Gustav Mahler. 1. vyd. Praha: Argo, 2018. 604 s. ISBN 978-80-257-2459-0. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gustav_Mahler&oldid=26377116“